moje nejoblíbenější kniha

Jsem velký milovník literatury a čtení. Knihovna je můj druhý domov. Líbí se mi, že knížky nabízí čtenáři únik z denní reality, která, co si budem, není vždycky růžová. Dlouhou dobu byla moji oblíbenou knihou Bídnici od Victora Huga. Jak ale víte, pokud jste si přečetli to moje malé představení tady na blogu v levém sloupečku, tak se zajímám o blízkovýchodní kulturu. Proto když se mě dva roky zpátky bratr zeptal, co chci k narozeninám, sedla jsem k notebooku a do googlu zadala "turečtí spisovatelé", protože Turecko vede. No a našla jsem knihu s krásným názvem Muzeum nevinnosti od Orhana Pamuka, který jako jediný Turek získal Nobelovu cenu za literaturu. A to je teda ta moje knižní láska. Pamukovo Muzeum nevinnosti. 

Dovolte mi pár slov o Pamukovi. Celým jménem Ferit Orhan Pamuk je, jak nečekaně, turecký spisovatel, který má na svém kontě spoustu knih a hlavně spoustu ocenění. Studoval tři roky architekturu, ale poté přešel na žurnalistiku. Docela mě uvádí do deprese, že svůj první román, který se setkal s přijmutím kritiků a oceněním, pod názvem Pan Cevdet a jeho synové, napsal už ve 22 letech. Autor se ve svých dílech zabývá tureckým, a to hlavně istanbulským, prostředím. Nepíše ale jen o tom hezkém a povrchním, dostává se mnohem hlouběji, nadzvedává pokličku nad vařícím se životem v Istanbulu, pro všechny zvědavce a nadšence. Řeší a poukazuje na naprosto denní konflikty mezi asijským a evropským světem v Istanbulu. Mně osobně se velmi líbí odůvodnění získání Nobelovky, které zní: "Při hledání melancholické duše svého rodného města objevil nové symboly civilizačních střetů a kontaktů." Co jsem projížděla různé zahraniční diskuze a názory Turků samotných, tak mě docela překvapilo, že jsem se setkávala s tím, že se s Pamukovými díly neztotožňují a ba naopak jimi pohrdají, a to hlavně proto, že se Turkům, tvrdošíjným vlastencům, nelíbí, jak Pamuk Turecko a Istanbul vykresluje a pouští na západ. 

Mezi jeho další díla (čti jako díla, která si co nejdříve musím nutně pořídit a přečíst) patří Jmenuji se Červená, ve kterém nás zavádí do Istanbulu 16.století; Černá kniha (rozečteno a jsem nadšená), ve které turecký advokát pátrá po své zmizelé ženě a jejím bratrovi, který píše sloupky o Istanbulu; Bílá pevnost, což je historicko-filozofický román, ve kterém se mimo jiné zabývá vztahem mezi Evropou a Asii; a abych nezapomněla, loni tady u nás konečně vyšel český překlad knihy Cosi divného v mé hlavě, která byla vydána již v roce 2014 a ve které se seznámíme s anatolijskou rodinou, která přichází do Istanbulu s vidinou lepšího života. Já mám přečtené ještě díla Rusovláska a Nový život.

A teď se konečně dostaňme k Muzeu nevinnosti. Doteď cítím takový zvláštní hořkosladký pocit, který na mě čekal po dočtení. Jsou to už skoro dva roky co jsem tohle dílo poprvé dočetla (píšu poprvé, protože jsem to potom stihla ještě jednou a zrovna jej mám znovu rozečtené) a přesto mé oči k němu každodenně zabloudí a na pár sekund se pozastavím, zamyslím a prožívám to celé zas a znovu. Dokonce není nic neobvyklého, když po něm sáhnu a prolistuji skrz některé lepíky a znovu si pročítám vybrané pasáže.

"Vlastně bych si přála, abys mi lhal. Člověk totiž lže jenom kvůli něčemu, co se moc bojí ztratit."

Je to román. Hodně milostný román. Hodně dlouhý román. Šestsetistránkový román. Který vyšel v Turecku v roce 2008 a do Česka se probojoval díky Argu v roce 2012. Velké díky skvělému překladu Petra Kučery. Děj autor zasadil do 70 let 20. století a jak jinak než do Istanbulu. Hlavními protagonisty jsou Kemal a Füsun. Kemal je třicetiletý podnikatel, pocházející z bohaté istanbulské rodiny, který udržuje vztah s pohlednou a vzdělanou Sibel, která se jeho rodině velice zamlouvá. Füsun je mladičká prodavačka v luxusním butiku, která zároveň studuje a ve studiu chce pokračovat i na vysoké škole. Pochází ale z nuznějších poměrů. Osud tyto dva svede dohromady a je to láska jak trám. Kemal to ale tak trochu zvorá, se Sibel se zasnoubí a dokonce uspořádá hostinu, na kterou je Füsun a její rodina pozvána. Tam se to tak nějak zvrtne a Füsun na nějakou dobu z Kemalova života úplně zmizí. Ten si uvědomí svou chybu, Sibel opustí a snaží se Füsun najít. Dlouho se to nedaří. Kemal navštěvuje místa, na kterých trávili s Füsun společné chvilky, chodí na místa, kde doufá, že ji spatří a tak nějak z naprosté zoufalosti a touhy po její přítomnosti začne schraňovat různé kousky, které má s Füsun spojené a vytváří si takové vlastní menší muzeum. Když se mu konečně povede Füsun najít, zjistí, že spolu z určitých důvodů být nemohou, ale přesto se nevzdává. Snaží se s Füsun trávit co nejvíc chvil. A jestli jim nakonec štěstí dopřeje, to zjistíte v knize.

"Dával tím najevo, že za každou posedlou osobou, která si sama pro sebe něco sbírá  a někde to shromažďuje, vězí zlomené srdce, hluboké trápení či těžko popsatelná rána na duši."

Jak si tak pročítám recenze, spoustě lidem byl Kemal nesympatický zejména proto, že podváděl svoji snoubenku a nebyl schopný se rozhodnout a rozhoupat k činům. Na mě tak nepůsobil, protože každý jsme občas ztracený v tom, co se uvnitř nás děje a potřebujeme čas. Kolikrát nám dojde, co jsme měli, až když o to přijdeme. Jsme jenom lidi. Abych pravdu řekla, mně byla chvílemi nesympatická naopak Füsun, a to zejména v druhé polovině knihy. Přišlo mi, že zneužívala toho, že ji Kemal nechtěl po tom všem, co se jí nahledal, znovu ztratit. Vadilo mi, že hleděla jen na svůj vlastní prospěch. Bolest Kemala autor vylíčil tak realisticky, že jsem to prožívala s ním nebo možná spíš za něj. Několikrát jsem se v příběhu našla. Absolutně jsem se zamilovala do popisu Bosporu, do líčení Istanbulu (tyhle pasáže jsme pročítala znovu a znovu). 

"Ať už jsme se v noci vrátili z jakékoliv zábavy, v jakoukoliv hodinu a jakkoliv opilí, sotva ráno mezi žaluziemi proklouzlo podivné světlo odrážené vlnami v Bosporu a začalo tančit na stropě naší ložnice, vstal jsem z postele, konečky prstů poodhrnul žaluzie a pokaždé znovu žasl nad krásou scenérie, jež vtrhla do místnosti, skoro jako by explodovala..... a oba jsme plni naděje vstřebávali půvab Bosporu a sledovali, jak se na vlnách pohupuje červená rybářská loďka, nad tmavými hájí na protějším sluncem ozářeném břehu stoupá opar a v proudu se zmítá první dopravní loď." 

Je to příběh, který oslavuje lásku, ten pravý ryzí cit, který dělá náš život úplným, ale zároveň je to celé i o jeho protipólu, o všudypřítomné bolesti. O ztrátách a nálezech. O neschopnosti žít jeden bez druhého. Je to příběh plný kontrastů na pozadí nádherného Istanbulu. 

"Nech si štěstí, já si nechám vzpomínky."

Knihu jsem četla slovíčko po slovíčku. Každé mělo své kouzlo. Každá věta donutí čtenáře přemýšlet. Není to lehké čtení. Ale stojí to za to. Já osobně mám pocit, že jsem se při čtení dostávala až za hranice něčeho, co už lidský rozum nezvládá pobírat. To jak si s námi Pamuk pohrává, to jak mixuje realitu s fikcí. Za tu volnou vstupenku do Muzea nevinnosti, které opravdu existuje v Istanbulu, díky které se můj nával slz na konci znovu obnovil, děkuji. Vlastně jsem měla pocit, jakoby si autor liboval v tom, že čtenáři láme srdce kus po kusu, ale zároveň ho stíhá i slepovat. 

Bylo to krásné. Je to krásné. A pro mě to vždycky krásné bude znova a znova. 

"Láskyplně políbil Füsuninu fotografii a opatrně ji vložil do náprsní kapsy svého kabátu. Potom se na mě vítězoslavně usmál. "Každý ať ví, že jsem prožil velmi šťastný život."

 

Máte tip na nějaké blízkovýchodního autora? Budu za něj ráda!