A co z tebe bude?

Říkává se, že inspiraci má člověk čerpat všude možně. Pro následující řádky jsem ji načerpala při jednom nedávném čajovém dýchánku s mojí kamarádkou, se kterou jsme se zhruba měsíc neviděly a v podstatě jsme nebyly ani v kontaktu (povinnosti, povinnosti a povinnosti). Je to ale přesně takový ten typ kamarádství, ve kterém si nemusíme denně volat a psát a stejně si i po delší odmlce máme co říct. Já jsem v tomhle stará škola, protože upřednostňuji přímý kontakt před písmenkováním. 

Už teď přemýšlím nad tím, že vlastně vůbec nevím, co z tohoto článku vzejde, ale mám potřebu o tom napsat a budu doufat, že se to dostane hlavně k těm, kteří to potřebují slyšet. 

Takovým horkým tématem našeho rozhovoru byla hlavně moje změna vysoké školy a oboru, jež byla pro mojí kamarádku velkým překvapením. Nejspíš v tomhle článku nakousnu sem tam, co mě k tomu vedlo, nicméně do budoucna určitě vyjde i samotný článek o téhle mé zkušenosti, jen čekám na správný čas a hledám ta správná slova. Překvapená byla nejspíše hlavně proto, že mě zná už z dob studia na gymnáziu jako zorganizovanou, ambiciózní a po studijní stránce vcelku úspěšnou studentku, která ví, co chce, dává si nemalé cíle, je na sebe přísná a snaží se dosáhnout všeho. Ano, taková jsem byla. BYLA. A co bývávalo, už není! Vysoká škola, lidé kolem mě, nově získané zkušenosti a covidová pandemie ze mě udělali někoho jiného. Otevřely se mi nové obzory, našla jsem nové zájmy a hlavně jsem se začala dívat na život jinýma očima. To jsou ale řádky patřící do toho druhého článku. 

Abychom se dostali k jádru pudla - prozradila jsem kamarádce, že jsem začala studovat filosofii na filosofické fakultě. Její reakce zněla: "ty jsi blázen! co z tebe bude?". Odpověděla jsem, že logicky bakalář s filosofickým vzděláním a když všechno půjde dobře, tak magistr v jednom oboru, který byl vždycky mým snem. Kamarádka reagovala tak, že to jí došlo, ale "co z tebe bude?". 

Abychom si rozuměli, nechci tady otvírat diskusi o tom, jaké studijní obory či vystudované tituly jsou lepší, hodnotnější a uplatnitelnější. Každý na tohle pohlížíme jinak a já naprosto respektuji názor každého, i když se odlišuje od toho mého. Člověk si totiž podle mě práci ve svém oboru, ať už je jakýkoliv, najde, pokud je šikovný, má snahu a dá do toho vše. Nehledě na to, že dle statistik se většina lidí nevěnuje oboru, který vystudovali. Moje myšlenka a pointa celého tohohle článku směřuje spíše k určité pomíjivosti života, o které tak rád píše ve svých dílech Kundera. 

A tak jsem po pár sekundách ticha na kamarádčinu podruhé zopakovanou otázku odpověděla. "Hele, já nevím. Na tuhle otázku teď žádnou, natož tak správnou odpověď, kterou bych mohla uspokojit tebe nebo společnost nemám a vlastně mě to svým způsobem teď ani nezajímá." Neberte to tak, že bych byla flegmatik. Jestli vím, co stoprocentně nejsem, tak je to flegmoš. Spíš mi jde o to, že existuji teď a tady a co bude za tři roky, pět let, deset let, to nevím a jak už jsem avizovala, vlastně mě to ani nezajímá. Prostě jsem se před pár měsíci rozhodla podat přihlášku na filosofickou fakultu, na kterou jsem se dostala, teď ji studuji a baví mě to. To je všechno, co mě zrovna teď zajímá. Ono se totiž klidně může stát, že za rok budu úplně jinde, budu jinak přemýšlet, za tři roky třeba nebudu chtít jít studovat dál, nebo studia z nějakého důvodu budu muset opustit, nebo taky je tu možnost, že za ty tři roky třeba ani nebudu. A proto mi nedávalo (a stále nedává) smysl v té cukrárně (nebo zrovna teď) u dobré Marlenky a zeleného čaje, strachovat se a stresovat z toho, co bude za pár let, když to ani být nemusí. 

Tím neříkám, že by člověk měl žít jen tak a nemít žádné vize a cíle. Ty já samozřejmě mám, stále jich je spousta a stále jsou nemalé. Jen vidím mezi plánem a vizí či představou obrovský rozdíl. Přehnané plánování vnímám totiž jako věznění sama sebe, kdy stejně nemáte úspěch jistý, protože i dobrý plán se může pokazit. Víte, diář jsem začala používat už před 10 lety, kdy mi bylo teprve 12 let, a já už si tou dobou plánovala na hodinu rozepsaný denní harmonogram a přesně jsem věděla (a nutně jsem to musela vědět), co budu dělat ve středu ve 14:00, o víkendu nebo za týden. Nedej bože, když něco podle plánu nešlo - to jsem se totiž spolu s denním plánem hroutila i já. Až teď zpětně si uvědomuji, jak jsem sama sobě škodila a vím, že do tohohle už nikdy nechci znovu spadnout. A prosím všechny, kterých se to týká, aby trochu zvolnili. Aby se nehroutili, když něco nejde podle "scénáře" (maminka mé kamarádky žije totiž, jak sama řekla, podle vlastního scénáře, který nepřipouští žádné vybočování). Myslete hlavně na sebe, na to, jak se cítíte vy, na to, co chcete vy a vliv okolí, pokud je v negativním tónu, prostě eliminujte!

Takže, co že to ze mě bude? To se uvidí, ale rozhodně se toho nebojím! Tak se nebojte taky! Mimochodem, jak to máte s plánováním vy? Vnímáte taky rozdíl mezi plány a vizemi?