přečteno za poslední dobu

Vracím se s mou oblíbenou článkovou sérií o přečtených knihách. Konečně jsem našla zase chuť a čas číst a k tomu jsem měla celkem šťastnou ruku při výběru knih a ráda vám některé z nich doporučím na teplý letní večer v hamace se sklenkou limonády po ruce. 

Amáliina nehybnost by Kateřina Rudčenková 

román | Knižní klub | 2021 | 160 stran | 4 z 5 

Jako první tady mám knihu s autobiografickými prvky Amáliinu nehybnost od české autorky Kateřiny Rudčenkové, která v knize zachycuje sedm let života Amálie. Vzpomínám si, že když jsem projížděla nominované knihy v rámci udílení cen Magnesia Litera, tahle mě zaujala ze všech nejvíce. Volala mě k sobě. Knížka je to uzounká, má jen 157 stran, na kterých je ale vylíčeno tolik myšlenek, které se honí dennodenně hlavou snad každé ženě. Autorka rozebírá špatný vztah matky a dcery a stejně tak vliv nedostatku otcovské lásky a péče k dceři na její pozdější život, zejména ten milostný, a vybírání si partnerů. Více než o jakýsi zajímavý děj tady jde o psychologické nahlédnutí do Amáliiny hlavy. Amálii je nejdříve pět a třicet, ke konci díla dva a čtyřicet a dokazuje tak, že život nekončí ani po třicítce, ani po čtyřicítce, jak se některé ženy bojí. Vždyť na věku zas tolik nezáleží. Celý příběh je zasazen do krásného prostředí Prahy, ale dostaneme se i do Japonska a jeho krásných zahrad. Mimochodem na databázi knih je odkaz na playlist songů, které by měly čtenáře provázet po celou dobu čtení (poslouchám ho až teď a hlásím, že je skvělý). Za knihu autorka nakonec získala Literární cenu týdeníku Reflex. Víte, jak se říká, že je něco prostě jiné? Tak tohle je jedna z těch jiných knih.

Na první promluvení ji nijak zvlášť nezaujal. Příjemný, ale příliš praktický, přímočarý, možná i jednoduchý na její vkus. Místy trochu přízemní humor. Měla ráda muže komplikované, zahloubané, intelektuální, s nějakým vnitřním zádrhelem, umanutostí. 

- K. Rudčenková, Amáliina nehybnost

To nejlepší v nás by Colleen Hooverová 

román | Ikar | 2019 (2018) | 285 stran | 1 z 5

Uvědomuji si, že Colleen Hooverová je ve světě beletrie a románů velké jméno. Já jsem se jí ale vyhýbala, protože tak nějak tuším jaké knihy píše, a že to nejsou knihy pro mě. Každopádně mi byla vložena do rukou na doporučení její kniha To nejlepší v nás, kterou jsem, i když trochu nuceně, přelouskala. Příběh je to krásný, o tom žádná, ale akorát jsem si ujasnila, že tohle prostě není můj šálek kávy. Pokud ale máte rádi romantické story tak nějak ze života, i když v některých pasážích to na mě dýchalo hodně Disneyovsky, Hollywoodsky a jednoduše nereálně, tak po ní klidně sáhněte. Podle mě je to taková ta oddechovka na pláž k moři. Kniha je tvořena dvěma časovými liniemi a hlavními postavami jsou Graham a Quinn, kteří se seznámili, když přistihli své partnery při nevěře (ano, s partnerem toho druhého) a nakonec se dali dohromady. Ačkoliv jejich vztah a později manželství vypadá idylicky, tak jak už to bývá, ne vždycky tomu tak za zavřenými dveřmi je. Za mě je to taková přeslazená a předvídatelná záležitost. 

Valčík na rozloučenou by Milan Kundera 

román | Atlantis | 1997 (1996) | 248 stran | 4 z 5 

Hodně rychle jsem si spravila chuť další Kunderovou knihou - tentokrát se jedná o Valčík na rozloučenou. Kundera v knize rozebírá témata rozmnožování se, touhu po potomcích, neplodnost, nevěra, žárlivost, klasicky vliv tedejšího režimu na životy jednotlivých postav, emigraci a spoustu dalších témat. Mám ale pocit, že čím více knih od Kundery přečtu, tím hůře se mi o nich mluví, protože se mi tak nějak zaseknou v hlavě a musím o nich dlouhou dobu přemýšlet, dokud nepřijdu na to, co mi vlastně předala. Proto doporučuji si tuto (a nejen tuto) knihu přečíst a zamyslet se nad ní sám. Obsahuje spoustu zajímavých postav, které ne každému sednou. Když nad tím tak přemýšlím, nesympatizovala jsem ani s jednou jedinou postavou, protože byla otázka času, než provedli něco, co mě šokovalo a připravilo o iluze. Ať už se jedna o trumpetistu Klímu, který omlouvá svou nevěru tím, že díky každé další ženě, se kterou podvede svou manželku Kamilu, ji miluje mnohem více; nebo třeba doktora Škrétu, který injekcí tajně oplodňuje lázeňské klientky, které do lázní přijíždí léčit právě svou neplodnost. 

"Díval se na stromy kolem. Jejich listí bylo zelené, červené, žluté i hnědé. Lesy se podobaly požáru. Řekl si, že odjíždí ve dnech, kdy hoří lesy a jeho život a vzpomínky se stravují v těch nádherných a bezcitných plamenech. Má se snad trápit proto, že se netrápí? Má snad cítit stesk nad tím, že necítí stesk?"

- M. Kundera, Valčík na rozloučenou

Hon na ovci by Haruki Murakami 

román | Odeon | 2016 (1982) | 400 stran | 4 z 5

Zapomněla jsem to zmínit, ale Amálie z knihy Amáliina nehybnost, o které jsem psala jako první, má ráda Haruki Murakamiho a několikrát je v této knize zmíněn, což mě potěšilo. V červenci jsem sáhla po Murakamiho knize Hon na ovci, která mi byla doporučena. Jak už bývá u Murakamiho románů zvykem, hlavní postavou je úplně obyčejný mladý muž, který má život jakžtakž normálně v pořádku, ale náhle se něco stane a jeho život se mění v cestu za dobrodružstvím. Tentokrát je to hledání jedné speciální ovce, která má hvězdu na zádech a která je úplně jiná než ostatní. Všechno je to samozřejmě metafora, kterou Murakami nastiňuje historii, politiku a systém Japonska. Ale o ovcích jako takových se toho dozvíte spoustu tak jako tak.

"Člověk nikdy nedokáže pořádně mluvit o tom, o čem chce mluvit nejvíc. Nemyslíš?

- H. Murakami, Hon na ovci

Milostné dopisy slavných mužů

Omega | 2016 | 136 stran | 2 z 5

Tuto sbírku milostných dopisů a básní, které posílali slavní muži svým polovičkám jsem si chtěla prolistovat už dlouho. Zahlídla jsem ji u Carrie v Sexu ve městě. Jak jinak. Myslím, že název mluví za vše - najdete zde dopisy od Victora Huga, Lorda Byrona, Vincenta van Gogha, Napoleona, Tolstoje a spousty dalších. Není to ale nic extra záživného a je to poměrně rychlovka. Ale musím říct, že bych chtěla žít v době, kdy se ještě posílaly dopisy. Pojďme vrátit dopisy do módy!

Básně II. Někdy jste tak sami, až to prostě dává smysl by Charles Bukowski

poezie | Pragma | 2003 (1986) | 308 stran | 4 z 5

A u sbírky ještě zůstaneme, protože jsem v knihovně našla poklad v podobě Bukowskiho básní. Když jsem se vrátila domů, chtěla jsem do ní jen nakouknout, ale pohltila mě tak, že za hodinu jsem ji měla přečtenou celou. Ačkoliv to tady zase smrdí Bukowskiho cynismem a undergroundovým lifestylem, přijde mi, že některé básně jsou zcela jiné, než na co jsem u něj zvyklá, a to se mi na tom líbí. 

A to by bylo pro tento díl vše. Máte přečtenou některou z knih? Jakou knihu jste přečetli jako poslední? Dejte vědět! Jo a stále přijímám tipy na dobré čtení, protože těch není nikdy dost.