přehlcenost a volání po chvilce klidu

Klid a ticho je, zdá se mi, poslední dobou jakýsi nedostupný luxus. Snažím se tady být vždycky pro všechny. Kdykoliv. Kdekoliv. Cokoliv se děje. Jsem tady. Netuším, jestli je to mou povahou, tím kým jsem nebo prostě jen tím, že to ode mě očekávají druzí. 

Nejspíš ano, z velké části to bude těmi druhými. Očekávají, že když ti napíší ať jdeš ven, tak půjdeš ven. A opovaž se nejít, to pak jsi ta špatná, protože na ně kašleš. Očekávají, že když ti zavolají, tak jim to okamžitě zvedneš. A opovaž se to nezvednout, to pak jsi ta špatná, protože na ně kašleš. Očekávají, že když ti pošlou smajlíka, tak jim hned nějak odpovíš taky. A opovaž se neodpovědět, to pak jsi opět ta špatná, protože na ně opět kašleš. A takhle bych mohla pokračovat dál a dál, ale výsledek by byl pořád stejný. Vždycky je to o tom, že zrovna řeší něco svého a potřebují to hodit na někoho kolem. Já to chápu. Ale každý máme to "něco svého" a každý s tím musíme bojovat. Ne každému tohle ale dochází. Ne každému dochází, že ten oslovený nemusí mít kapacitu na to, pojmout ještě problém(k)y toho druhého. I když by měl. Pokud je to správný kamarád, správná kamarádka, správná dcera, správný syn, správná přítelkyně, správný přítel, pokud je to správný whatever, TAK BY PŘECE MĚL!

V poslední době se toho nahromadilo hodně. Šlo to ze všech front. A já se snažila dělat to, co vždycky. Být tady jako vrba, podpora, opora. Ale občas se tak stane, že ať se člověk snaží sebevíc, stejně je to málo. A i když dělá pro druhé první a poslední, nestačí to. Hlasy kolem mě hlasitě řvou jsi špatná, jsi málo, dělej víc, věnuj se všem a všemu, buď tady pro ně pořád, nesnažíš se pořádně, nic nezvládneš, zklamala jsi. Výčitka za výčitkou. Slovo které raní za druhým, které zraní ještě víc. Nepomáhá si ani zacpat uši, protože ty hlasy se mi vryly tak hluboko do hlavy, že už neslyším ani sebe sama. A jediné, co ještě šeptem jsem schopná zachytit je, že potřebuji aspoň chvíli ticha a klidu. Nejhorší na tom všem je, že to jsou hlasy, které si vytvářím v hlavě já sama. Jsou to výčitky, které vyčítám já sama sobě. Ačkoliv nemůžu tvrdit, že nevychází z reality. 

Budím se po nocích. Lépe řečeno nad ránem. Nejčastěji kolem třetí. Moje hlava vystřeluje jeden ohňostroj myšlenek za druhým. Některé jsou úplně mimo mísu a žasnu sama nad sebou, co to vlastně řeším. Některé jsou zase tak vážné a občas tak bolavé, že před nimi radši utíkám k hloupostem. Cítím přehlcenost. Stejně ale nějak úplně neumím vypnout, tak čekám, až mě to vypne samo. 

Nevím, proč to neumím pořádně sama. Možná se bojím, že tady pro mě jednou nebudou oni, až je budu potřebovat. Vždycky se k druhým chovám tak, jak bych chtěla, aby se oni chovali ke mně. Pokud jsem k tobě naprosto upřímná, očekávám, že jsi ke mně upřímný taky. Pokud se k tobě chovám mile, očekávám, že budeš na mě milý taky. Platí to samozřejmě na obě strany mince, a tedy, pokud se k tobě chovám třeba arogantně, nebudu se divit, když mi to vrátíš se stejnou intenzitou zpátky. Možná mám v souvislosti s tou upřímností (a spadá do toho například i důvěra, otevřenost, pochopení, respekt a úcta) růžové brýle, protože život mi už tolikrát ukázal, že takhle to prostě nefunguje. Ale stejně pořád tak nějak věřím, protože se bojím toho temna, co povstane a nastane, až se někdy v budoucnu zlomím a věřit přestanu. 

Abych nebyla pořád jen negativní, ono se toho dělo frmol i pozitivního. Furt někde lítám, jsem, koukám. Furt něco dělám, objevuju, poznávám a žiju. Ale i přesto, že se toho pozitivního děje v porovnání s tím negativním více, i tak tady u mě platí čeho je moc, toho je příliš. Hrozně těžko se mi říká na něco ne, protože nejradši bych byla furt všude a nejradši bych vyhověla všem ve všem. Nechci o nic přijít. Nechci nic zmeškat. Nejradši bych dělala stopadesát věcí naráz, ale občas si musím dát pomyslnou facku a říct si "Elo, jsi jen jedna, nemůžeš se rozčtvrtit, tak se uklidni a zpomal!". A i tady ty pozitivní věci a děje dokážou člověka časem vyčerpat a přehltit. Potřebovala bych se ale také naučit vyhovět hlavně sama sobě. 

Kladu si na sebe opět velké nároky. Zakazuji si jen tak proležet odpoledne s knížkou. Chvilka, kdy nic nedělám, je chvilka, kdy marním čas. A za to jsem pak na sebe naštvaná. Chtěla bych vydechnout. Vypnout. Jen být. Být v klidu a v tichu. Aspoň na chvíli. Bez jakýchkoliv povinností. Bez sloves "muset" a "dělat". 

Možná by mi pomohl takový ten pomyslný vypínač emocí, jakým disponují upíři v The Vampire Diaries. Vždycky jsem jim to tak trochu záviděla a říkala si, proč něco takového nemůžeme mít i my lidi. Protože když jen tak vypneš emoce, tak přece neřešíš vůbec nic. Nebo by mi možná jen stačilo utéct na víkend někam do lesů a do kopců, kde nebude signál a po myšlenkách, výčitkách a některých lidech nebude vidu ani slechu. Což je možná šetrnější řešení nežli se pokoušet vypnout emoce.  

Ale zítra je pondělí, práce a povinnosti volají. Třeba se mi to poštěstí někdy jindy. Doufám. Ale ještě předtím si na pár minut pustím tuhle moji záchranu, kterou se pokusím alespoň trochu utišit všechny ty výčitky a myšlenky a hlavně se pokusím znovu zamilovat do života.