srpnové knihy | jak dokážou dvojčata změnit život a o knize, po které se budete bát vkročit do knihovny

Kdybych měla jmenovat jednoho aktuálního českého spisovatele, který mě baví fakt každou knihou, tak bych neváhala ani chvilku a řekla bych jméno Patrik Hartl. Musím říci, že mě ten pán dostal i svou osobností a svým nezaměnitelným a nepřehlédnutelným smíchem. V srpnu jsem konečně přečetla jeho nejnovější román 15 roků lásky, a teď můžu říct, že mám přečtené všechny jeho knihy (a že se už těším na další). 

Hlavní postavou je úspěšný kadeřník a podnikatel Aleš, který se tak nějak protlouká životem, užívá si mládí a plní si sny, až mu jednou přistanou v náruči dvě mimina. Dvojčata. Sára a Ella. Dobře, takhle jednoduché to nebylo. Nejdřív mu v náruči přistála matka Sáry a Elly, Jelena, původem chorvatská hudebnice, která stráví s Alešem noc, při které se ale nic nestane a ráno zmizí. Aleš se do ní zamiluje a jede za ní až do Berlína, kde zrovna žije a působí. Ačkoliv nic nedopadne úplně růžově. Trochu to přeskočíme, ať vám toho moc nevyspoiluju. Po nějaké době, během které se neviděli, se objeví Jelena u Aleše, oznámí mu, že čeká s jedním Němcem dvojčata, ale že by byla ráda, kdyby je na matrice uznal Aleš za své a kdyby je vychovávali společně. Pak se ale Jelena, která je lehce labilní opět ztratí a nakonec se najde mrtvá v Japonsku, a tak Aleš zůstane na dvě novorozeňata, měla bych zdůraznit na dvě cizí novorozeňata, úplně sám. A o tom, jak zvládá jejich výchovu a jakým směrem se ubírá jeho život je pak náplň dalších 400 stránek knížky. 

Pokud Hartla a jeho tvorbu už znáte, tak dostanete přesně to, na co jste zvyklí. Proto mě překvapilo, že jsem zahlédla spoustu zklamaných recenzí, že to nemá myšlenku, že to nemá hloubku, že to není zas tak vtipný, že to je moc komerční a blablabla. Je to humorná próza na dlouhé odpoledne a večery, žádné beletristické veledílo, které by mělo měnit a změnit svět, takže musím říct, že nad některými rozhořčenými řádky recenzí jsem zakroutila hlavou a pousmála se. Když neočekáváte to, co jsem v poslední větě zmínila, tak pak budete po dočtení naprosto spokojení a z posledních stránek vám zůstane chvilku takový hřejivý pocit na hrudi, protože si řeknete "ten cyp to nakonec nějak zvládl!". On to Hartl totiž umí všechno tak hezky, lidsky a čtivě, že se ani nenadějete a dočítáte poslední stránky a Aleš i celá ta tlupa kolem něj vám budou chybět. 

Možná se teď pozastavíte nad tím, jak primitivní smysl pro humor mám, ale pasáž, kde naštvaný Aleš veze ty dvě malá batolata v autě a říká jim s pohledem upřeným do zpětného zrcátka, že jestli ho nepřestanou štvát, tak každou šoupne do babyboxu v úplně jiném městě, mě dost pobavila.

Podivná knihovna od Haruki Murakamiho je opravdu krátká a opravdu podivná povídka s docela hororovými prvky. Příběh nás zavede do jedné knihovny v Japonsku, kam každý večer chodí chlapec, aby si vypůjčil dvě knížky na další den. Tentokrát si chce domů odnést četbu o výběru daní v Osmanské říši. Knížky mu najde a předá podivný stařík, domů se ale chlapec ten večer už nedostane, protože knížky, jak mu poví stařík, jsou určené pouze k prezenčnímu studiu a vnutí mu, že ho odvede do studovny. Místo studovny ho ale provede spletitým bludištěm, kde na ně čeká mužík v ovčím obleku a všichni tři dojdou společně k cele, která je připravena pro chlapce. Stařík mu totiž prozradí, že má měsíc na to, aby se naučil slovo od slova to, co obsahují tři obsáhlé svazky o oněch výběrech daní a pokud mu je za měsíc dokáže zpaměti odrecitovat, pustí jej domů. Když stařík odejde, tak mu ovčí mužík narovinu řekne, že domů se už nedostane i kdyby se to všechno opravdu naučil, protože stařík má v plánu vycucnout jeho mozek, který bude plný oněch vědomostí, které chlapec načte z knih. A tak chlapci nezbývá nic jiného, než aby unikl. O což se pokusí s ovčím mužíkem a tajemnou dívkou, která mu tři dny vozila do cely vozík s večeří. 

U Murakamiho jsem už zvyklá, že prokládá realitu se snovým světem, ale tohle je snad jeho první dílo, ve kterém je té snovosti mnohem, ale mnohem více, než reálného života. Na můj vkus to už bylo až až a proto z ní mám smíšené pocity. Na jednu stranu mě bavila a to napětí, co se stane, co bude dál, mě nutilo nepřestávat ve čtení, na druhou stranu jsem se koncem cítila ošizena. Jak kdyby tam chybělo něco takového typicky Murakamiovsky velkého. Něco, z čeho mi spadne brada. 

Ráda bych tady pokračovala dalším knižním doporučením nebo klidně i naprostým propadákem, ale nemám žádný další materiál. Sice jsem v srpnu rozečetla ještě Kafkovu Proměnu, ale vůbec mě to nechytlo a vrátila jsem ji do knihovny s tím, že na Kafku jsem ještě moc malá (a možná hloupá). A taky jsem tak nějak dál pomalu louskala Moc přítomného okamžiku od Eckharta Tolleho. Ale tohle je knížka, kterou nepřečtete na posezení, je lepší si ji dávkovat (a přesně proto leží na stolku vedle mé postele už půl roku minimálně). Jednou ji dočtu a zmíním se o ní. Vážně! Musím říci, i když nechci nic zakřiknout, že se těším na podzim, protože to je období mě a knížek. 

Znáte to, sychravo, ticho, deka, obří hrnek čaje nebo kakaa. Ježíš, to bude lítat stránka za stránkou, knížka za knížkou. Když nám už končí léto, tak dejte vědět, jaká kniha, kterou jste v létě přečetli vás bavila nejvíc a taky by mě zajímalo, jestli čtete přes podzim taky víc.