sicilský deník

Venku je zrovna nějakých jedenáct stupňů a mlhavo, když se ale podívám před sebe, za obrazovku notebooku, na kterém píšu tato slova, koukám na fotky moře, palem, krásných výhledů a dvou spokojených a nadšených obličejů. Pokaždé, když očima narazím na nástěnku, kde tyhle fotky jsou, přenáším se zpátky na začátek července, zhruba tisíc kilometrů jižně od domova, slyším zase orchestr klaksonů a brzd, živou a hravou italštinu, která pokaždé lahodí mým uším, cítím písek všude, mořské vlny, které nám opakovaně omývaly nohy při dlouhé procházce po pláži, znovu cítím na jazyku chuť pravé italské pizzy z malého podniku, kam chodí jen místní a osvěžující pocit poté, co se na jazyku rozpouští italská citrónová zmrzlina - přenáším se zpátky na Sicílii. A dělám to moc ráda a poměrně často, protože ještě teď čerpám z těch okamžiků naprosté spokojenosti, radosti a klidu, které mi tenhle trip dal. 

Tenhle článek měl vyjít už dávno, dokonce jsem ho měla dvakrát rozepsaný, ale nebyla jsem si nikdy pořádně jistá, jakou formou jej napsat a pustit do světa. Chtěla bych to všechno zachytit a popsat tak, jaké to bylo v realitě, tak, jak jsme to prožívali my, ale je mi jasné, že v takové podobě to zůstane jen v našich vzpomínkách. Rozhodla jsem se ale už nad tím dále nepřemýšlet, nepitvat se v tom a prostě si na Sicílii zavzpomínat tak, jak mi to přijde na mysl a na jazyk. 

Na Sicílii jsme letěli hned na začátku července. Byl to takový rychlý nápad zničehonic. Zabookovali jsme si ubytování v centru Catánie přes Airbnb. Catánie leží na východním pobřeží tohoto italského ostrova, kterému se přezdívá také ostrov slunce, a pyšně nad ní ční Etna. 

První reakce mé mámy, když jsem jí o tomhle nápadu řekla, bylo "žádné výkupné za tebe platit nebudu". Italská mafie je docela fenomén a zrovna Sicílie je základnou největší a nejsilnější mafiánské organizace v Evropě - Cosa nostra. Dělali jsme si z toho docela srandu před odletem, že se nebudeme zachraňovat navzájem, že budeme obětovat toho druhého, že místo kešek budeme hledat kulky ve zdech (údajně je možné najít ve zdech sicilských domů díry po kulkách) apod. Pravda je taková, že přeci jen trochu nejistí jsme v tomhle byli a narazili jsme na pár mužů, u kterých jsme tipovali, že ti stoprocentně mafiáni budou. Ale ve výsledku jsme přežili a během našeho pobytu jsme se cítili bezpečně. 

Tak nějak pořád nevěřím tomu, že už to budou čtyři měsíce, co jsme se potulovali sicilskými uličkami lemovanými domky s otřískanou omítkou. Nikde nesměla chybět klimatizace, všude trčelo plno kabelů. Před baráky na miniaturních chodnících parkovaly skútry nebo auta, která byla z naprosté většiny potlučená nebo minimálně škrábnutá. Na balkónech seděly nonne siciliane a hlasitou sicilskou italštinou si povídaly přes celou ulici. Všude byly obrovské květináče s palmami a jinými rostlinkami, které krásně doplňovaly místní život.

Bohužel, již v první chvíli si všimnete, že Catánie není zrovna čisté město. Všude se válí hromady odpadkových pytlů a ve čtyřiceti stupních to tam zrovna nevoní. Přemýšleli jsme nad tím, čím to je, jaktože se s tím nic nedělá. Vzpomínám si, jak jsme šli po ulici, před námi šel místní mladík, popíjel cosi ze skleněné láhve a najednou ji nedopitou odložil na parapet okna domu, kolem kterého zrovna procházel a prostě si šel dál. Takových odpadků tam bylo po ulicích opravdu spousta. Přitom popelářské auto jsme potkali a dokonce se u nás jedno ráno, když jsme seděli na schodech před dveřmi našeho bytečku a pomalu se probouzeli. jeden popelář zastavil a ačkoliv neuměl anglicky, tak se nám stejně snažil dát nějaké tipy, co navštívit, co vidět a tak dále. Když jsme ho sledovali při práci, všimli jsme si, že vždycky přijde k domu a odstřihne pytel plný odpadků, který je pověšený na šňůře, která visí z oken z vyšších pater a tenhle pytel vyhodí do popelářského auta. Zajímavý a docela pohodlný způsob "vynášení" koše, ale podle všeho ne moc efektivní. 

Další poznatek, který jsme zaznamenali a ze kterého nám šly první den hlavy kolem - Italové a řízení aut. Nějaké dávání najevo, že zrovna odbočujete nebo zpomalujete, to neexistuje. Vypadá to, že hlavními součástmi, kterým je věnována veškerá pozornost, jsou volant a klakson. Nebo možná spíš jen klakson. Vzpomínám si, jak jsem před pár roky projížděla severovýchod Itálie a ikdyž tam byl provoz o dost rušnější a chaotičtější než tady u nás, to, co jsme viděli na Sicílii, byl úplně jiný level. Skoro to do sebe napálíte, ale jen si zamáváte z okna, zasmějete se a jedete dál. Viděli jsme, jak se v nějaké zácpě trefili do sebe dva skútry, starší pán spadl se skútrem na zem, lidi kolem mu pomohli zase na nohy, zasmáli se a jelo se opět dál. 

Což mě posouvá k další myšlence a k dalšímu bodu - oni to mají všechno fakt tak nějak na háku. Všechno je bene, všechno je perfetto, absolutně všechno je no problemo a žijí si zkrátka to svoje la dolce vita a hlavně il dolce far niente. Což nás vlastně hrozně bavilo a přijde mi, že díky tomuhle a tomu, jak snadno jsme se na tuhle vlnu naladili, jsme byli schopni odprostit hlavu od myšlenek na věci, které na nás čekaly doma. A tak jsme mohli fakt vypnout a jen být. Na všechno totiž najednou byl čas, všechno se dalo dělat v klidu, bez stresu a tak se dala vychutnat každá chvilka tohoto našeho sicilského útěku před našimi běžnými životy. 

Nevýhodou ale je, že když to mají všechno takhle na salámu, tak se pak člověk nemůže spolehnout například na veřejnou dopravu. Chtěli jsme se dopravit na pláž, která byla o něco dál a řekli jsme si, že pojedeme autobusem. Našli jsme si jízdní řád, správné číslo autobusu i zastávku, kde jsme podle ostatních lidí, kteří měli s sebou třeba lehátko nebo bylo vidět, že mají na sobě plavky, odhadli, že jsme správně a čekali jsme. Čekali. Čekali. A čekali. Během té doby mělo už odjet třeba pět autobusů k té pláži, ale nepřijel ani jeden. Spousta lidí začla odcházet sama směrem, kterým se měl vydat onen autobus. My jsme sedli do jiného s tím, že vystoupíme na jiné zastávce, která bude blíž té pláži, ale ten autobus na té zastávce nezastavil a my jsme ujížděli až do jakési průmyslové zóny, kam jsme si nakonec objednali Uber, protože jsme nevěděli jak se z tama vymotat a jediná cesta vedla přes čtyřproudou a dost rušnou silnici. 

Když nad tím tak přemýšlím, tak jsme byli docela blázni, když v den našeho odletu, jsme se rozhodli dopravit se na letiště také autobusem. Našli jsme si správný autobus, správnou zastávku a čekali jsme. Naštěstí tam tentokrát tento autobus začínal svou cestu a už na té zastávce stál. Pro jistotu jsem se byla ještě zeptat řidiče, jestli vážně jede na aeroporto a pán mi odpověděl, že si. Tak jsme do něj nastoupili a opět čekali, protože měl ještě několik minut do odjezdu podle jízdního řádu. Bylo ale pět minut po tom, co už měl být dávno na cestě a my pořád stáli na místě a pan řidič si venku kouřil a povídal s kolegy. Už jsme chtěli vystupovat, že uskutečníme náš záložní plán a tedy, že si objednáme Uber, když zrovna pan řidič nastoupil a vyjel. Během pár minut jsme pochopili, proč nikam nespěchal. On úplně ignoroval veškeré zastávky, na kterých měl zastavovat a prostě si to frčel rovnou na letiště, kdy jsme místo skoro dvacetiminutové cesty, byli asi za deset. No problemo! 

A když jsem u té veřejné dopravy, vyzkoušeli jsme i, tak trošku bez lístků, protože automaty nefungovaly, catánské metro. Což jsme byli překvapeni, že tam vážně je. Ale ano, je tam, má pár stanic, když do něj vstoupíte, tak máte pocit, že je tam úplně mrtvo a že nic nefunguje, ale chvilku vyčkejte a on ten vláček nakonec dojede. Jo a! Sicilské železnice doporučujeme všemi deseti. To by se mohly učit i naše dráhy.

Oba jsme takoví, že rádi pozorujeme život kolem nás, jak proudí, jak probíhá. Několikrát jsme si takhle sedli a jen koukali a byli. Nejraději vzpomínám na zachycování života kolem, kdy jsme se večer posadili na schody nějaké sochy ve středu jednoho z hlavních náměstí Catánie, přímo před cattedrale di Sant'Agata a kolem nás to žilo. Kousek od nás jsme pak narazili na mladého pouličního umělce, který během pár minut zvládl za pomocí sprejů vytvořit neskutečné kousky. Do toho mu tam hrála z kazeťáku italská hudba a song Magnifico od Fedeze a Francescy Michieliny se mi zapsal do paměti jako neoddělitelná součást tohoto našeho sicilského putování. 

Rozhodli jsme se projet východní pobřeží, a tak jsem jeden den zavítali do pohádkové Taorminy. Ta nás oba nadchla nejvíce. Je to krásné město na kopci, plné úzkých a spletitých uliček, kamenných schodů, velkých dveří a neuvěřitelně krásných výhledů. Pokud přicestujete vlakem a chystáte se vydat do centra dění pěšky, automaticky se součástí vašeho výletu stává nečekaný hike, při kterém se pořádně zapotíte, zejména pokud na vás celou dobu svítí sluníčko a i ve stínu je nějakých čtyřicet stupňů. Jdete, jdete, vypadá to, že cíl je v nedohlednu, pomalu to vzdáváte, ale když vydržíte a jakmile se dostanete až na vrchol a vstoupíte do velkého parku plného zeleně, palem, obrovských monster a hlavně pítka s dobrou vodou, víte, že to stálo za to. Z Taorminy jsme si odvezly jako vzpomínku jednak malované pohledy a jednak náramky z lávových kamenů, které jsme dlouho nesundali z rukou. 

Skoro na každém rohu (a to myslím vážně) jsme tady nalézali takové obrázky ženské hlavy, které kolem trčí tři nohy. Zjistily jsme, že se jedná o symbol Sicílie a říká se mu Trinacria. Tvoří takový pokroucený trojúhelník, což má značit tvar ostrova a Trinacria je také symbolem pro slunce a plodnost. Najdete ji na sicilské vlajce.  

Další jeden den jsme věnovali návštěvě Siracusa, starodávného města, jehož jedna část se nachází na pobřeží a druhá na ostrově, který nese název Ortigia, ležícího jižně od Catánie. V Syrakusách se mimochodem narodil Archimédés a právě tady jsem si v centru dali tu perfektní citrónovou zmrzlinu. Než se dostanete do centra, tak je super se projít po kraji tohoto města, resp. ostrova, protože je možné na několika místech sejít z "hradeb" a osvěžit se rychlým skokem do moře. V Syrakusách jsem taky konečně dosáhla alespoň částečného uspokojení. Abych to vysvětlila, celou dobu jsem se těšila, až všude kolem sebe na Sicílii uvidím pomerančovníky se spoustou pomerančů, protože když si vyhledáte fotky ze Sicílie na instagramu, tak je to jedna fotka za druhou plná pomerančů. Nevím, jak je to možné, ale za celou cestu jsme nenarazili ani na jeden jediný pomerančovník. Až v Syrakusách, kdy jsem na hlavním turistickém místě fotila chrám Santa Lucia alla Badia, uvědomila jsem si, že zároveň s tím barokním skvostem fotím i nádherně žluté a zralé citróny, které se mi dostaly do záběru někde zleva ode mě. 

Oba hrozně rádi vzpomínáme na jednu nečekanou záležitost, která se nám přihodila hned první odpoledne. Vydali jsme se totiž na pláž, která byla docela daleko od našeho apartmánu a vůbec celkově od centra. Když jsme vyšli z pláže a dostali jsme se k silnici, stáli jsme na autobusové zastávce, ale nikde nebyl automat na lístky a my žádné neměli, do toho se nám moc nechtělo pěšky, ale co se dalo dělat. Ve chvíli, kdy jsme se rozhodli, že se teda vydáme podél cesty na tu naši štreku k centru, zastavila vedle nás nákupní taška, takové to malé autíčko vyloženě pro dva. Za volantem seděl muž kolem padesátky, usmíval se na nás, něco povídal a během chvilky jsme už seděli oba na místě vedle řidiče a nechali jsme se odvážet aniž bychom věděli kam. Museli jsme se do toho autíčka naskládat tak, že mému parťákovi málem odumřely nohy z toho, jak jsem na něm seděla a já si zase pokřivila krk a jestli někdy v budoucnu budu mít hrb, tak tady započalo jeho rašení. Ale bylo to skvělý. Mělo to lehký nádech adrenalinu, který nám rozproudil krev v žilách, oči nám jiskřili, protože se dělo něco, co nebylo naplánované, byla to záležitost okamžiku a my už tou dobou věděli, že na tohle nikdy nezapomene. Náš zachránce se jmenoval Antonio, neuměl anglicky, my zase italsky, ale i tak nebyla chvilka ticha. Z řeči očí, těla a s mou chabou znalostí italštiny, jsme vyrozuměli, že je jakýsi režisér a pracuje pro nějaké divadlo a večer na to, se měla hrát nějaká hra a že máme přijít, ukázal nám i nějaký štos papírů, které měl do práce. Pochopil, že pocházíme z Česka, zjistil, v jakých oborech pracujeme/studujeme, opakoval naše jména v italské verzi a panebože, z něho šla tak skvělá energie a tolik elánu a optimismu. Chvílemi jsme se trochu báli, jestli tuhle cestu přežijeme, protože celkově ten ruch a jejich styl řízení je docela o život, ale přežili jsme. Zavezl nás až do centra, a to tak do centra, že v podstatě za rohem jsme měli náš byteček. Doporučil nám ještě jeho oblíbenou restauraci Camelot, kam jsme se večer vydali. Bylo to tak moc náhodné, až věřím tomu, že přesně takhle to být mělo, že přesně takhle se to stát mělo. A bylo to kouzelné. 

Kromě oněch zmiňovaných náramků z lávových kamenů a pohledů, jsme si oba odvezli pěkně spálenou kůži (to je tak, když někdo usne na pláži během poledne) a nevědomky i covid. Naštěstí to bylo bez těžkého průběhu a na to, jak jsme usnuli při videohovoru, jak mi brnkal na kytaru a já mu předčítala Kunderův Valčík na rozloučenou během naší karantény, si vzpomenu pokaždé, co se mi zasteskne po Sicílii, protože už to mám s tím navěky spojené. Jo a samozřejmě jsou z nás teď největší odborníci na pizzu a všechny pizzy, které nechutnají jako na Sicílii, jsou špatné. 

Celý tenhle sicilský trip se mi vryl do srdce a o měsíc později i doslova pod kůži. Nechala jsem si ho zvěčnit ve formě malinkého sluníčka jako tetování na ruku. Pokaždé, když se na něj podívám, musím se usmát, protože si vzpomenu na všechny ty krásné chvilky, které jsem tam spolu při objevování a poznávání zažili. A uvědomím si, že přesně pro takové momenty žiju. 

Závěrem bych chtěla poděkovat mému parťákovi (moc dobře vím, že tohle čteš), za to, že jsme to tam všechno prožili spolu, že mě neustále zachraňoval před auty a tlačil mě z cest, že mě ochotně mazal opalovákem, i když ta dvacítka byla málo (poučení pro příště), že mě poléval vodou při našem výstupu do centra Taorminy, že přetrpěl moje stálé focení, náhodné nápady když jsme narazili na lékárnu v podobě automatu, že přežil chůzi v mých nových pantoflích a nabídl mi svoje, když jsem měla nohy rozedrané do masa od těch svých, že tahal batoh se všemi potřebnými věcmi a zkrátka, že tam byl, že jsme to vstřebávali, pozorovali a žili spolu. Grazie mille, Sebastiano. 

Jo a mimochodem, celých těch 5 dní, co jsme na Sicílii strávili, jsme zvládli každý s jedním batohem na zádech. Byla to trochu výzva, když jsem se rozhodovali, jestli si nepřiplatíme alespoň za jeden kufr. Ale riskli jsme to a bylo to úplně v pohodě. Ono člověku k životu a ke štěstí stačí opravdu málo. A tohle putování mi bylo toho důkazem...