2022

Neúprosně se k nám blíží konec roku 2022, a to znamená u mě hlavně to, že se poohlížím za tím, co všechno mi přinesl, co nového jsem prožila, co nového jsem se naučila. Samozřejmě pohlížím i na ty špatné věci, ale o těch až ke konci. Rozhodla jsem se, shrnout celý můj rok i do jednoho článku, který zrovna teď čtete. 

Leden a únor proletíme docela rychle, protože se nesly ve znamení zkoušek a školy. V únoru jsme se akorát sešli na chatě s partou, oslavili opožděně narozeniny jednoho kamaráda a tím utekly celé první dva měsíce nového roku. 

Když si vzpomenu na březen, hned se mi vybaví tři věci. První je přespávačka u kamaráda, při které jsme si koupili víno a až poté jsme zjistili, že na studentském bytě není vývrtka. Jak je to možné nevím. A tak jsme se jali otvírání vína bez vývrtky. Zkoušeli jsme nůžky, paličku na maso, vařečku a další kuchyňské nástroje. Nakonec jsme to vyřešili tak, že jsme prostě nožem rozbili hrdlo láhve. Půlka samozřejmě skončila ve dřezu, ale byli jsme rádi i za ty zbylé tři deci. 

Druhým březnovým highlightem byl výlet na Praděd, který ovšem na Pradědu neskončil, respektive k němu ani nedošlo. Ještě trochu sranda omáčka kolem - zabookovali jsme si ubytko s kuchyní, abychom si mohli uvařit spaghetti alla bolognese. Udělali jsme velký nákup v Bille a s vědomím, že máme vše potřebné, jsme vyjeli do hor, do malé vésky, kde ono ubytování bylo (kolem samozřejmě žádný obchod, sámoška, nic). Vybalovali jsme nákup a zjistili jsme, prosím pěkně, že jsme zapomněli, ano, samozřejmě, na špagety. A tak jsme zajeli do sámošky ve vedlejší vesnici. Vrátili jsme se na ubytko s tím, že teď už máme vážně všechno. Ne. Nám totiž chyběla i bazalka a oregano, bez kterých prostě dobré bologne neuděláš. A tak následovala ještě jedna zajížďka do vedlejší vesnice. Ty bologne za to nakonec stály. Výšlap na Praděd shrnu velice jednoduše a stručně - můj drahý parťák si usmyslel, že na výšlap na druhou největší horu v České republice v březnu, je super obuv v podobě Vanskových Old Skoolů (ahoj, parťáku!), a tak jsme si prošli jen Karlovu Studánku, kde jsme se oba neplánovaně sklouzli po chodníku. Z toho mám jedno moudro letošního roku - nesmějte se pádu druhého, za rohem vás to čeká taky. Ale i tak to byl moc krásný výlet. 

A hřbetem celého večera (čti března) je koncert Calina v S-klubu v Olomouci, kam jsme se vydaly s mýma holkama a byla to docela jízda. Povím vám, že atmosféra, která na mě dýchla během koncertu, mi proudila žilama ještě dlouho poté. Mimochodem, v březnu jsem si také pořídila dvě řasokoule, o kterých jsem dlouho snila a doteď se s nimi mazlím a dělají mi radost.

Duben byl ve znamení maturitního plesu mého bratra. Doteď nepobírám, že už to není ten malý brejlatý školáček. Ples měli děcka krásný. Co si budeme, dojatá jsem byla a více k tomu nemám co dodat, protože jaksi taksi okno. Taky jsem oslavila své 23. narozeniny a kromě toho, že to je pro mě vždy taková chvilka na zastavení se, sebereflexi a ohlédnutí se za tím, co bylo a nebylo, tak je to taky chvilka, kdy si uvědomuji, jak jsem šťastná za lidi kolem sebe. Jen takový poznatek, chtěla bych mít narozeniny každý den jen kvůli tomu, abych měla doma tolik kytiček, že bych si mohla otevřít květinářství. Vždycky mě to hrozně potěší, když nějakou kytici dostanu. 

V květnu měly narozeniny dvě ženy mého života - máma a kamarádka. Kamarádčiny narozeniny jsme oslavily dámskou jízdou s přespáním, spoustou jídla, spoustou bublinek ve vířivce, spoustou fotek a spoustou skvělé energie a hudby (samozřejmě nám nejvíc hrál Calin, protože ve stejném seskupení jsme spolu podnikly ten březnový koncert). S mámou jsme vyrazily na narozeninový trip do Budapešti. O celém výletu jsem napsala článek, tak přikládám odkaz. A na konci května nás čekala, pane jo, třídenní přespávačka s partou u kamaráda doma, jakožto opožděná oslava "aprílových holek" (s kamarádkou máme obě narozeniny v dubnu a tak to slavíme už roky společně). 

V červnu se jako každý rok konaly dny města a tentokrát k nám dorazil Vašo Patejdl a Team Revival Martin, což jsme si s kamarády neskutečně užili a na písničkách jako Ak nie si moja, Voda, čo ma drží nad vodou nebo Krátké lásky, na kterých jsme vyrůstali, když hrály v rádiích, jsme se pěkně vyblbli. S mým kolegou kavárenským povalečem jsme v červnu také konečně zavítali do Plata, ostravské galerie současného umění, která je neuvěřitelná svou architekturou. Někdy od července se ovšem přesunula do vedlejších starých jatek, kam jsem se ještě nepodívala, ale už se moc těším. Jeden červnový lowlight, který si teď vybavuju a mám zase husí kůži, je ten, že jsem poprvé v životě musela někomu volat rychlou záchrannou službu. V práci se mi svalila na podlahu zničehonic paní, nejspíše epileptický záchvat. Naštěstí to všechno dobře dopadlo a paní mi přišla o pár dní později poděkovat. 

A dostáváme se do července, mého nejoblíbenějšího měsíce letoška. Jednak jsme hned na začátku ve velkém oslavili babiččiny 79. narozeniny na zahrádce, vyšlo nám tehdy krásné počasí. A jednak, jsme se vydali na naší cestu po východním pobřeží Sicílie, o kterém jsem napsala tady. Srdce mi plesá pokaždé, když si na toto putování vzpomenu nebo když se podívám na fotky. Bylo to krásné. 

Co už tak krásné ale nebylo byl návrat a zjištění, že jsme si přivezli nechtěně suvenýr v podobě covidu. Naštěstí se ani u jednoho nekonal těžký průběh, a tak jsme si poleželi týden v karanténě a všechno bylo dobré. 

Abych nabrala ale dostatečně síly a cítila se zase fit, vyrazily jsme s mamkou na wellness pobyt do Kroměříže. Udělala jsem to tím stylem, že jsem jí napsala z práce zprávu, ať si sbalí plavky a jen ty nejnutnější věci, že za dvě hodiny odjíždíme, aniž by věděla kam. Kroměříž docela dobře znám, jelikož kousek odtud bydlela moje babička a když jsem byla malá, tak jsme tam často jezdili na výlet. Ráda se do ní vracím a pokud jste tam ještě nebyli, tak to rozhodně napravte. Určitě vám o ní ještě napíšu a přihodím pár tipů, co vidět, co navštívit, kam zajít na dobrou kávu. 

A aby toho nebylo v červenci málo, tak na konci jsme se vydali s mým dobrým kamarádem na rychlotrip do Krakówa. A o tom ještě napíšu samostatný článek určitě také, protože Kraków se mi líbil opravdu moc. 

Srpen začal trochu bolestivě, jelikož jsme se rozhodli s mou mužskou verzí zajít si píchnout další dírku do ucha. Zmiňuji se o tom zde. No a 8. 8. jsem si nechala udělat první (a rozhodně ne poslední) tetování. Aby to nevypadalo, že léto byla jen samá zábava a výlety - měla jsem do toho samozřejmě zkoušky, pracovala jsem a taky řešila některá lékařská vyšetření, která dopadla příznivě. Konec léta pak proběhl tak nějak v poklidu, v duchu setkání s kamarády, hraní ping pongu nebo šipek, kreslení v zámecké zahradě, čtení knih, grilovaček, cvičení a podobně. 

Na začátku září jsem měla možnost pozorovat, jak to funguje na letišti při parašutismu. Jelikož mě už odmala fascinují letadla a loni jsem se rozhodla, že sama jednou z letadla skočím, tak to pro mě bylo neskutečný, že jsem tam vážně mohla být a mohla jsem to všechno pozorovat z první řady. Děkuji S, za tenhle zážitek. Zbytek září se pak táhl ve znamení školy, práce, školy, práce. Dokud byl podzim krásně barevný, tak jsem chodívala na procházky do přírody. Hodně jsme chodily s mámou také plavat.

V říjnu jsme si udělaly víkendový výlet do Prahy, zašly po obchodech, prošly se po mém milovaném Vyšehradě, zašly na skvělé jídlo a kávu do Café Louvre - ostatně o tom jsem už básnila zde. V říjnu také oslavil můj (ne)malý bratr své dvacáté narozeniny a já byla už zase naměkko. A v posledním říjnovém týdnu jsme se vydali s mým sicilským parťákem ještě na průzkum Katowic a Osvětimi, o čemž se zmiňuji také v článku, jehož odkaz jsem zmínila o pár řádku výš, ale slibuji, že ten samotný článek bude. Jednou. Fakt. Protože Katowice si to zaslouží. Protože nejsou jen letiště. 

No a než jsem se nadála, tak přišel první advent, čas vánoční. Vyráběla jsem adventní věnce babičce, k nám domů. Zdobila byt vánočními ozdobami, sepisovaly jsme s mámou seznam vánočního cukroví a všechno tak nějak chystaly na příchod toho nejkrásnějšího času celého roku. Vytáhli jsme babičku s dědou na rozsvícení vánočního stromečku u nás na náměstí, na punč. Zašli jsme si na obrovské langoše, podívali jsme se na trhy v Olomouci, které jsou mimochodem nádherné. Koupili jsme si vánoční losy - ačkoliv jsme vyhráli dvě stovky, pořád jsme o pětistovku lehčí. S bráchou jsme se vydali koupit vánoční stromeček a jako každý rok jsme sháněli ten největší. Strávili jsme víkend v Šumperku, kde sice nemají vůbec dobrý punč, ovšem o kávě z Pikoly sním a básním furt. Den před Štědrým dnem jsme strávili na trzích v Ostravě a sháněním posledních dárků a celý Štědrý den, od samého rána až po úplný konec byl neskutečně kouzelný. Na první Boží hod jsme si udělali posezeníčko s kamarády a já hned poté letěla ještě domů k babičce a dědovi, kde už jako každý rok, byla celá rodina. Tady tyhle chvíle si užívám vždycky nejvíce. 

Do konce roku mě už čeká jen válení se doma, učení se na zkoušky, které už zase číhají za rohem, dohánění restů a připravování se na další rok. Silvestra jako každý rok trávím v kruhu rodinném a moc se na něj těším. Nejsem typ, který by na Silvestra vyhledával mejdany a alkohol, jelikož zaprvé moc nepiju (i když to z článku může vypadat jinak), protože mi alkohol nechutná; zadruhé protože se mi nelíbí takový to "teď je Silvestr, teď se opij, teď se bav" a zatřetí opravdu se nechci probouzet do nového roku s hlavou jako střep. 

Uvědomuji si, že to vypadá, že můj rok magických dvojek, byl jen plný skvělých zážitků a dobrých chvilek. A ono tomu tak bylo. Ale ne vždy. Samozřejmě byly chvíle, kdy jsem přemítala nad tím, jestli má smysl to, co dělám. Jestli mám kolem sebe ty správné lidi. Jestli si já sama vůbec zasloužím mít kolem sebe ty lidi. Uvnitř sebe, skryta před okolím, jsem se bičovala za to, že nejsem dostatečně dobrá, že si nic nezasloužím, že musím dělat víc, že se dostatečně nesnažím, že jsem k ničemu a podobně. Však to znáte, sami sobě největším kritikem. Dvacetdvojka byl rok, kdy byl můj život jako na houpačce v různých aspektech života, a ať už ona houpačka byla nahoře či dole, oba tyto póly jsme prožívala velmi intenzivně. Byl to rok plný špatných nálad, slz, smutku, těžkých chvil, ale overall, říkám si, že všechno zlé je k něčemu dobré a všechno, co mě nebo lidi, na kterých mi záleží, nějakým způsobem srazilo na zem, nás zároveň udělalo mnohem silnějšími. A to je vše, na čem v tuhle chvíli záleží.  

Závěrem chci říci, že doufám, že jste si tenhle krásný vánoční čas užili plnými doušky s těmi, které máte nejraději. Že to byly dny poklidné, plné lásky, smíchu a pohody. Taktéž doufám, že když se ohlédnete za letošním rokem, tak si vybavíte spoustu nádherných chvil, splněných přání a třeba i lekcí, které vás zase posunuly o krok vpřed. A jelikož je tohle poslední článek roku 2022, který píšu, tak vám přeji do nového roku jen to nejlepší, aby na vás čekala jen samá příjemná překvapení, ať je rok 2023 dalším rokem vašich splněných přání, rokem, kdy pokračujete v práci sami na sobě. Ať vám jednoduše přinese zdraví, štěstí, lásku a úspěch jeden za druhým. 

Děkuji všem, kteří tvořili můj rok 2022. Děkuji vám, že jste četli tyto řádky (dejte mi určitě vědět, jaký byl váš rok, co vám udělalo největší radost a jakou největší lekci vám udělil). A těším se zase brzy! 

S láskou, E.