srpnové knihy | kundera a zklamání

Jelikož jsem za poslední měsíce nečetla tolik, kolik bych si představovala, tak jsem si řekla, že za srpen musím přečíst alespoň tři knížky. Nakonec jsou čtyři a tři mám rozečtené, takže tento úkol považuji za splněný. Pojďme se podívat, které kousky to nakonec byly. 

mika waltari | čtyři západy slunce

1976 (1949), Vyšehrad, 110 stran, 7 z 10 

Román o románu aneb jak Waltari Sinuheta napsal. Upřímně to bylo docela psycho čtení, protože hlavní postava, tedy autor sám, mluví s králíky, se psem a nebo i se samotným Sinuhetem a dalšími Egypťany, takže to chvílemi vypadá, jak kdyby na něčem jel. Ale za to může jen prolínání se dvou rovin - toho, co člověk musí v reálném životě dělat a toho, co chce dělat, po čem prahne a jaké myšlenky se mu honí hlavou. A když jsme u těch myšlenek, v knize jich je plno. Najdete tam naprosté klenoty, takže lepíky u mě lítaly sem a tam. Bylo zajímavé číst si o tom, co se zrovna dělo v životě a v hlavě autora při psaní tohoto uznávaného a velkolepého díla, jakým Egypťan Sinuhet bezesporu je. A jakou radost jsem měla z této knížky, kterou jsem ulovila na knižní burze, si můžete přečíst zde. 

milan kundera | ptákovina

2015 (1966), Atlantis, 138 stran, 9 z 10

Abych pravdu řekla, tak jsem netušila, že Kundera není autor píšící pouze prózu, ale dokonce i hry. Netuším, jak mi to mohlo uniknout. Každopádně v knihovně jsem narazila na Ptákovinu, což divadelní hra je a v letech 1966 (tedy roku, kdy ji během týdne Kundera napsal) až po nástup sovětské armády, tedy 1968, se hrála v několika divadlech a to hned několikrát - v Ostravě, v Praze, v Brně a v Liberci. Sám autor udává, že její inscenaci v Divadle Na zábradlí ji viděl nejmíň desetkrát. Po příchodu sovětu se ale na dlouhých dvacet let dostala na seznam zakázaných děl. Děj se odehrává hlavně ve škole, jelikož hlavními postavy jsou ředitel, učitelé, školnice; ale také se podíváme do pokoje předsedy a předsedovy maminky nebo do pokoje samotného ředitele. Hra je rozdělena do dvou jednání, ta do pár částí a částí na jednotlivé výstupy. Hlavní zápletkou celého díla je žlutou křídou namalovaný kosočtverec s kolmou čarou ve středu, která se jednoho dne objeví na třídní tabuli, další den k tomu přibyde ještě rovnítko a nápis ředitel. Vyšetřování viníka se trochu zvrtne a založí se tím na pěkném ohýnku. Ze začátku mi Ptákovina přišla jako fakt ptákovina a kroutila jsem hlavou, nicméně čím dál jsem se pročítala a postupně odkrývala celou tu pointu, tím víc mi docházelo o jak svěťácké Kunderovo dílo zase jde. Chvílemi jsem si při čtení vzpomínala na Žert, kde jsou řekněme intriky, pomsta a nečekané následky či člověčí změny taky přítomny. Věřím, že tato hra v divadle musí být neuvěřitelně vtipná a zážitek. Mimochodem, díky úvodnímu rozhovoru Autor se ptá autora, jsem si uvědomila, že kosočtverec, tedy symbol, který je nám všem znám už od útlého věku, by měl být zařazen na seznam národního dědictví. 

charles bukowski | paměti starého chlapáka

1998 (1969), Pragma, 228 stran, 4 z 10

Sbírka fejetonů, které psal Bukowski pro undergroundový týdeník Open city. Hlava deníku alias John Bryan dal Bukowskimu naprosto volnou ruku a časem jeho příspěvky už vůbec nečetl a rovnou je zveřejňoval, proto se ven dostala "zvěrstva". Nebo zvěrstva. Kdo už od Hanka něco četl, tak ví, co má očekávat a přesně to také dostane. Pro nováčky to ale bude asi pořádná nálož. V hlavní roli klasicky sex, chlast, násilí a prachy s tím, že to má ale vždycky přidanou hodnotu a cosi hlubšího v backgroundu. Už jsem od něj ale četla lepší kousky.

milan kundera | slavnost bezvýznamnosti

2020 (2013), Atlantis, 120 stran, 3 z 10 

A na závěr měsíce jsem ještě rychle stihla přečíst Kunderův poslední román napsaný ve francouzštině, který přeložila Anna Kareninová. Údajně by mělo jít o takové zvláštní Kunderovo rozloučení se s psaním a s celým spisovatelským životem. Píše o skupince pařížských kamarádů, kteří tak nějak proplouvají životem a souběžně s tím se v knize také odvíjí linka Stalinova zasedání a řeší se také třeba Kaliningrad. Kunderu čtu ráda a to obzvlášť ta sdělení mezi řádky, ale tentokrát to bylo zklamání. Příběh byl defacto nijaký a mně přišel i bez pointy, nebo teda alespoň nějaké, která stála za napsání a vydání knihy. Dost často jsem se v příběhu ztrácela a musela se vracet o stránky zpátky, přičemž když jsem se dostala poté znova k dané pasáží, tak jsem stále nevěděla, co se vlastně děje. Naštěstí má kniha jenom pár stránek, takže jsem to doklepala do konce, ale znovu po ní určitě nesáhnu a rozhodně ji ani dál nedoporučím. 

A co vy? Četli jste už něco od Waltariho, Bukowskiho nebo Kundery? Pokud ano, která kniha vás oslovila nejvíce? :)